Politici ignorují výsledky architektonické soutěže a hodnocení odborné poroty a sami rozhodují o umístění sochy/památníku ve veřejném prostoru. V roce 2006 byl na pražském Klárově odhalen památník druhému odboji dle návrhu Vladimíra Preclíka. Na podobu památníku nebyla vypsána otevřená soutěž, Praha přímo oslovila pouze pět umělců. Z této úzké skupiny byl vybrán návrh Davida Černého, radnice Prahy 1 se jej ale rozhodla nerealizovat a nakonec prosadila velmi konzervativní a ze všech stran kritizovaný Preclíkův návrh.
V minulém roce byla na Moravském náměstí v Brně umístěna socha Jošta Lucemburského z dílny Jaroslava Róny, která je v odborných kruzích hodnocena velmi pozitivně, přesto je však třeba připomínat, že hodnotící komise vybrala v soutěži sochu Maria Kotrby. Toto rozhodnutí Rada města Brna vzala v potaz, ale o realizaci vítězného návrhu nerozhodla. Město totiž chtělo klasickou jezdeckou sochu, ne moderní návrhy (v 21. století!). K realizaci byl proto vybrán návrh Jaroslava Róny. Naštěstí se jedná o sochu kvalitní, brněnský veřejný prostor neutrpěl žádné škody. tedy aspoň ne v tomto případě. Perličkou však je, že jeden Jošt už na Moravském náměstí dávno je, a to u vchodu do Moravské galerie, tedy přibližně 20 metrů od sochy nové.
Podobná situace nastala se sochou Přemysla Otakara II. v Českých Budějovicích, kde politici také nedali na doporučení odborné komise neumisťovat ve městě sochu, kterou Českým Budějovicích věnoval k výročí 750 let od jeho založení František Postl. V tomto případě navíc v době schvalovacího procesu nebylo jasné, jak přesně bude socha vypadat. Politici přesto prosadili, že město sochu přijme, Komise pro architekturu a územní rozvoj dostala za úkol pouze vybrat jedno ze dvou navrhovaných míst, o neumístění sochy hlasovat nemohla. Socha tak skutečně stojí v parku Na Sadech, ačkoliv ji odborná veřejnost považuje za nepovedenou.
Aktuálně se situace opakuje v Pardubicích, kde ve veřejné soutěži o podobu památníku aviatika Jana Kašpara, pořádané pod záštitou České komory architektů, vyhrál návrh větrného rukávu Petra Pinkase, na druhém místě se umístil František Bálek s figurálním řešením. Město se nakonec rozhodlo vítězný návrh nerealizovat. Nyní však oslovilo právě druhého Františka Bálka s žádostí o realizaci jeho návrhu, spojitost s předchozí soutěží však odmítá. Politická reprezentace tedy opět vybrala svůj návrh, bez ohledu na vyjádření odborné poroty. Kulturní progres ze strany města v Pardubicích tedy nečekejme. Ačkoli by měla být osobnost Jana Kašpara jedním z lákadel k návštěvě Pardubic, město mu chce postavit ne příliš originální pomník. Nutno dodat, že primátor Pardubic se v mezičase začal zajímat i o možnosti realizace návrhu památníku v podobě ranveje Davida Macháčka a Dity Krouželové, který se řada lidí nebojí označit za geniální, a který byl oceněn Národní cenou za studentský design a získal i mezinárodní pozornost. Primátor však tato jednání opustil a nyní prosazuje návrh Františka Bálka. A podobně jako v Brně, i v Pardubicích už jeden památník Jana Kašpara stojí. Najdete ho na náměstí Dukelských hrdinů.
Starejme se o prostor, ve kterém žijeme a diskutujme o tom, co tento prostor utváří. Zanechme z dnešní doby něco nového a Myslbeka nechme v 20. století. Jak říká Pavel Karous: „…místa paměti mají být zaměřená na nastupující generaci, které to má něco připomínat, ne na generaci, která to zažila“.